O smrti, smíření a lásce, která neumírá - příběh z terapeutického křesla
Příběh z terapeutického křesla...
O smrti, smíření a lásce, která neumírá.
smrt
Přišla ke mně jako jedna z těch, na které člověk nezapomene. Drobná, tichá a vážně nemocná žena. Maminka, která věděla, že jí zbývá jen kousek času. Pokročilé stádium rakoviny.
Když jsem ji viděla a měřila její energetické pole, bylo mi to jasné… Nepřišla se vyléčit. Nehledala zázrak.
Mile se usmála a řekla tichým hlasem: „Já už nechci bojovat, ani nic řešit. Nechci se vracet do bolavé minulosti… Potřebuju se přestat bát odejít a smířit se s tím, že své děti neuvidím vyrůstat.“ Uvnitř byla připravená. A její duše toužila po jednom jediném… Smířit se. Přijmout. Uklidit si v sobě a odejít s lehkostí.
Společně jsme otevřely to, o čem se často nemluví. Strach. Smutek. I tu krásnou touhu, aby její děti věděly, že se nemusí bát, že je pořád miluje a že je nikdy neopustí.
Bylo to velmi silné a hluboké sezení. Zpracovaly jsme vše, co potřebovala a rozloučily se. Za necelý měsíc odešla. V klidu. V pokoji. Připravená.
O pár týdnů později...
se dveře mé pracovny znovu otevřely. Tentokrát přišla její dcera.
Zlomená. Vyčerpaná. Se slzami v očích „Odešla mi maminka. A já se s tím neumím smířit. Nebyla to jen maminka, ale i má nejlepší kamarádka. Byla pro mě vším.“
Seděla naproti mně a snažila se pochopit, proč? Jak se smířit s tím, že už ji nikdy neuvidí, neuslyší, neobejme. Že už to nikdy nebude jako dřív. To „nikdy“ ji ničilo nejvíc.
V naší kultuře jsme se nikdy neučili, jak se se smrtí vyrovnat, smířit… jak s ní žít dál. Jak pokračovat ve svém životě, aniž bychom se netrápili a neničila nás ta bolestivá prázdnota uvnitř. Smrt jsme si přetvořili na ticho. Na tabu. Na konec. Konec něčího života, ale i bolavý konec v našem životě. Ale co když to není konec? Co když je to jen proměna?
Nejprve jsme uvolnily její smutek, který ji tak tížil na srdci, že jí její život přestal dávat smysl. Poté jsme se vydaly krok za krokem objevovat nový pohled. Pohled, který v jiných kulturách pomáhá lidem projít tímto přechodem bez zoufalství. Smrt tam není pád do nicoty. Je to návrat. Proměna. Cesta zpátky domů.
Duše neodchází. Transformuje se. My ale máme hluboce zakořeněný konec a přijmout nový pohled na tuto velmi bolestivou situaci nejde snadno.
Prošly jsme léčivým procesem. Uvolnily bolest, smutek, tíhu, bezmoc... a začínala se cítit lépe. Její hruď se uvolnila a slzy se už nehnaly do očí. Uviděla svou maminku v tom nejzářivějším světle. Klidnou, láskyplnou, pokornou. A začala s ní mluvit. V tichu. Ve snech. Ve vnitřních obrazech, které ji najednou zaplavovaly. Vybavila si její hlas. Její smích. Větu, kterou jí říkala jako malá. A v tom všem ji znovu začala cítit. Nově, bez zranění, jen z úrovně čisté bezpodmínečné lásky. Hluboce cítila, že smrt lásku nezničí. Jen změní způsob, jak ji vnímáme. Maminka nebyla v jejím světě, ale byla láskyplná a zářivá v jejím srdci. Cítila, že jí je „tam nahoře“ dobře, nic ji nebolí a je šťastná. Smrt neukončila jejich vztah… jen ho proměnila z vnějšího světa do jejího vnitřního. Jen se proměnil do jiné roviny, do jiné úrovně.
holubička
